Lana a Vlad jsou manželé už pět let. Mají dva syny – čtyřletého a dvouletého. Od svatby žijí v třípokojovém bytě Vladovy matky, který dříve získali rodiče Vladova otce. Vlad je spolumajitelem. Žijí společně tři generace. Nelze říct, že by žili v naprosté harmonii, ale hádky mezi nimi nejsou – a to už se dá počítat za plus. Vlad s Lanou šetří na vlastní byt. Vezmou si hypotéku, až se Lana vrátí z mateřské. Zatím hradí veškeré poplatky za služby a nakupují potraviny – obiloviny, maso, mléko – pro všechny. Přitom Vladovi rodiče oba pracují a ještě pobírají důchod.
Tchyně dříve pomáhala s výchovou staršího vnuka – hlídala ho a vozila v kočárku. Ale s mladším už ne. Říká, že už na to nemá sílu. Před pár dny zavolala Lanina matka:
– Volala jsem tvé tchyni, chtěla jsem jí popřát ke Dni matek, ale byla v práci, – začala vyprávět. – Překvapilo mě to, „vždyť je přece volno“, říkám jí. A ona mi odpověděla: „Doma jsou rozházené hračky, tvoje dcera křičí na děti, hluk a zmatek. V práci si aspoň odpočinu.“
– Mám návrh, – pokračovala Lanina matka. – Mám jednopokojový byt, který jsem pronajímala, teď je volný. Přestěhujte se tam s dětmi a mužem, než dojde na hádky. Ano, bude vám tam těsno. Ale třeba vás to popostrčí rychleji vyřešit bytovou otázku.
Ten večer Lana předala rozhovor manželovi. Druhý den ráno oznámil Vlad rodičům, že se stěhují. Tchyně začala hysterčit:
– Na koho nás opouštíte? Jak to tu zvládneme bez vás?
Celý den strávila ve svém pokoji a plakala. Tchán večer po návratu z práce odmítl s kýmkoli mluvit.
O něco později se Lana přece jen odhodlala a obrátila se na tchána:
– Pavle Olexandroviči, proč se k nám tak chováte?
– Takhle se to nedělá, – odpověděl.
– Jak přesně? – zeptala se nevěsta.
– Tak rychle, – řekl.
Tchán a tchyně to vnímají jako zradu. Ale Lana nechápe – když se naskytla příležitost, proč čekat?