S Artem jsme se vzali velmi mladí. Bylo nám osmnáct let. Přestěhovala jsem se k manželovi, žili jsme s jeho matkou. Manžel a tchýně žili ve velkém městě, a já jsem, tak říkajíc, “přijela”. Irina Volodymyrivna se snažila ovládat, ale ne vždy se jí to dařilo. Nelíbilo se jí, že její syn jí ráno brambory nebo pohanku. Snažila jsem se to vysvětlit tím, že Artem ráno jí doma jen toto, takže jsem ho pořádně nakrmila.
Taky jsem se pořádně postarala. Nic jsem jí nemohla uspokojit. Stěžovala jsem si manželovi, vysvětlovala, že takhle nemohu žít. Artem mě prosil, abych počkala. Po nějaké době mi manžel přinesl dobrou zprávu. Investoval peníze do bytu v nově stavěném domě. Otěhotněla jsem, všichni byli šťastní a gratulovali mi. Irina Volodymyrivna samozřejmě také. Počítala jsem měsíce v hlavě a uvědomila si, že budu ještě nějaký čas žít tady, než se dítě narodí. Manžel mě jen políbil a snažil se mě uklidnit. Líbilo se mi být těhotná, všichni kolem mě běhali a pomáhali. Včetně tchýně. Jednoho dne jsem vylila polévku na koberec. Chtěla mi něco říct, ale stihla si zakrýt ústa rukou a mlčela. O pár hodin později jsem začala rodit. Artem byl tak nervózní, že nemohl nic dělat. Zavolali jsme taxi a jeli do nemocnice. Nechápala jsem, proč Irina Volodymyrivna jede s námi. Manžel byl tak unavený, že usnul na pohovce. Vedle mě byla tchýně, přišla ke mně, řekla, abych jí dala ruku. Ulevilo se mi, na dlani tchýně zůstaly stopy od mých nehtů.
Když jsme dorazili domů, nemohla jsem Irinu Volodymyrivnu poznat. Políbila mě a řekla: “Víš, moje tchýně také podstoupila zkoušku. Uvědomila si, že jsem připravena na rodinný život a uklidnila se. Stala se nejlepší ženou.” Teď žijeme velmi šťastně a v souladu.