Očekávala jsem důchod s nadšením, protože jsem byla unavená z neustálého shonu, spěchu a každodenního stresu. Chtěla jsem jen klid a ticho. Teď si mohu vstát, kdy chci, jíst, kdy mám chuť, a žít v pomalém tempu, o samotě. Samota mi vyhovuje, ale moje dcera si myslí, že si vynucuji pozornost, i když jsem naprosto spokojená sama se sebou. Nikdo mi nedává nevyžádané rady, nikdo mě neruší ze spánku, a já si jen užívám čtení knihy v prázdném domě. Pokud rozumíte tomu, co říkám, moje dcera rozhodně ne.
Je přesvědčená, že jsem bláznivá stará žena, která touží po pozornosti, a ne jen člověk, kterému prostě nevyhovují hlučné společnosti. Mám pocit, že jejím životním cílem je narušit můj vnitřní klid. A když odmítnu její návštěvu, obviňuje mě z toho, že jsem antisociální. Myslí si, že trpím a upadám do deprese, když zůstávám sama. Navzdory mému nesouhlasu mě každý den po práci navštěvuje.
Přichází rozrušená, podrážděná a hned na mě chrlí nesmyslné otázky. Nechápu, proč se o mě tolik stará a proč tím ztrácí svůj čas. Snažím se jí vysvětlit, že mě nemusí navštěvovat každý den a že mi stačí si s ní popovídat jednou týdně. Ona to však bere jako urážku a stěžuje si svému manželovi.
Pak ke mně přijde zeť s otázkou, jak mi může pomoci. Odpovím mu, že nic nepotřebuji. A pak přijde můj vnuk, aby babičku pobavil. Hraje si na telefonu, já ho nakrmím a sednu si k televizi.
Přijmu jeho pozvání podívat se spolu na film. A co mám dělat dál? Teď musím snášet dlouhé rozhovory s dcerou, nechat ji uklízet můj byt, i když po jejím „úklidu“ musím celý den všechno napravovat, poslouchat bláboly, které mě nezajímají — jen aby byli všichni spokojení. Všichni… kromě mě.
Netuším, jak mám své rodině, a hlavně dceři, vysvětlit, že nepotřebuji každodenní péči a dohled.