Prstíky novorozeněte se držely Katčiny ruky smrtelným stiskem. Zdálo se, že ví o rozhodnutí, které učinila. Slzy jí stékaly po tvářích. Teď si už nebyla tak jistá jako před porodem. Snažila se nabažit pohledem, nadechnout se dítěte. Šeptala mu omluvy, hladila jeho drobné prstíky:
— Promiň, ale nemám jinou možnost. Chápeš? Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Ale jsem úplně sama.
Katka studovala na univerzitě, ale kvůli porodu neuzavřela zkouškové období a vyhodili ji z kolejí. Neměla kam jít. Její přítel ji opustil, když se dozvěděl o těhotenství, dal jí peníze na potrat a odjel na západ. Katka se však nikdy nedokázala rozhodnout, pořád to odkládala, až bylo příliš pozdě.
Její matka vychovává tři malé děti v malém bytě — tam pro ni ani pro dítě není místo. Katka byla před porodem přesvědčená, že se dítěte vzdá, ale teď jí drásalo srdce. Hladila prstíkem baculaté tvářičky a nedokázala se od dítěte odtrhnout. Je tak maličký. Jak to zvládne bez ní?
Přesvědčovala sama sebe, že ho vzít nemůže. Do pokoje vstoupila zdravotní sestra.
— Nerozmyslela jste si to?
— Ne, nemám na výběr.
Katka vyšla z porodnice a cítila, že tam nechala kousek své duše. Déšť smýval slzy z jejích tváří. Promočená až na kost došla ke bráně nemocnice. Její duši trhala bolest.
Najednou v hlavě zazněla jasná myšlenka, Katce se dokonce zdálo, že to byl nějaký hlas shůry:
„To dítě za nic nemůže. Nezaslouží si takový osud.“
Katka se rozběhla zpátky, nevnímala cestu. Vtrhla do kanceláře primáře, sotva popadala dech:
— Chci si vzít svého syna zpátky!