Vyrostla jsem v početné rodině – bylo nás sedm sourozenců. U nás starších to znamenalo: hlídání mladších, domácí práce, a každé léto práce na babiččině zahradě. Právě tam, na venkově, jsem potkala Pavla.
Přijel také za svou babičkou – přísnou, neústupnou paní jménem Olga Zacharovna. My dva jsme se sblížili, tajně se vídali, schovávali se před jejím pohledem. Z letního přátelství se zrodila první láska.
Jednou večer nás babička pozvala na čaj. Posadili jsme se, a ona se zničehonic zeptala:
— Tak co, Pavle, hodláš si Annu vzít?
Pavel se málem udusil čajem.
— No… ano. Anno, vezmeš si mě?
— Ano, — odpověděla jsem zaskočeně.
Babička se usmála:
— Výborně. Zítra jedeme do města. Podáte žádost na matrice, a pak zajdeme k notáři. Převedu na vás svůj byt. Až se vezmete, budete tam bydlet. Jasné?
Byli jsme v šoku. Takový dar jsme nečekali.
Jenže když se to dozvěděla moje máma… byla ticho. A pak řekla:
— Ten byt dej bratrovi. Mají s manželkou a dvěma dětmi jen jeden pokoj na koleji. Vy se přestěhujete do jeho pokoje.
Celý život nám poroučela. Byli jsme zvyklí poslouchat. Ale tentokrát jsem řekla:
— Ten byt jsi nedala ty. Není tvoje, a rozhodovat o něm nebudeš.
Bratr to vzal v klidu. Přišel, objal mě, poblahopřál. Měl radost, že jsme to tak vyřešili.
A já? Poprvé v životě jsem se cítila jako dospělá žena, která může rozhodovat sama za sebe.