Nedávno mi bylo třicet. Na první pohled mám všechno: skvělého manžela, dvě zdravé děti, byt, auto. Ale něco mi chybí. Možná to nejdůležitější – já sama.
Když večer děti usnou, sedím u telefonu a vyhledávám: „jak se dostat na medicínu“, „plastičtí chirurgové studium“, „není ve třiceti pozdě začít znovu?“ Protože to byl můj sen – být lékařkou. Chtěla jsem operovat, pomáhat lidem, měnit životy.
Po maturitě jsem se nedostala na medicínu, tak jsem pracovala jako sanitářka na klinice. Manžel říkal, že má známé a pomůže mi. Ale když zjistil, že jsem těhotná, přiměl mě dát výpověď.
Chtěla jsem jít na potrat. Ale máma mě prosila, ať si dítě nechám. V devatenácti jsem se stala mámou. Malá často stonala. Vzdala jsem se snu. Když šla do školky, začala jsem pracovat jako prodavačka v potravinách. Jednoho dne mi začal jeden zákazník nosit květiny… a já si poprvé po dlouhé době připadala jako žena. Nejen jako máma a manželka.
Znovu jsem začala přemýšlet o studiu. Ale pak – další těhotenství. Syn. A sen zůstal snem.
Neříkám, že jsem nešťastná. Mám krásné děti a dobrého muže. Ale nemám pocit, že žiju svůj život. Připadám si jako chůva a uklízečka. Jako někdo, kdo má vařit polévku… a zapomenout na sebe.