Vždycky jsem si myslela, že příběhy o hádkách mezi příbuznými kvůli dědictví a bytům se nás netýkají. Já a moje sestra jsme si byly vždy blízké – nehádaly jsme se ani v dětství, ani v dospělosti. Naši rodiče nás vychovali správně. A dokonce nám oběma darovali po jednopokojovém bytě. Byl to skutečný dar – žádné dělení, žádné spory o centimetry.
Začaly jsme žít své vlastní životy. Sestra se vdala a má dvě děti. Já jsem zůstala sama – osobní život se mi nevydařil, ale v práci se mi dařilo velmi dobře.
A pak… náš otec zemřel. V noci mu selhalo srdce. Matka to neunesla a krátce nato ho následovala. Rodičovský byt zůstal prázdný.
Jednoho dne za mnou přišla sestra.
– Už uplynulo dost času, musíme se rozhodnout, co s bytem, – řekla.
– Co řešit? Všechno je jasné, – odpověděla jsem.
– Ne tak docela. Myslím, že jsme v slepé uličce.
– O čem to mluvíš? O bytě našich rodičů?
– Ano.
– Ten je přece napsaný na nás obě. Prodáme ho a rozdělíme peníze napůl.
– Jenže já ho nechci prodávat.
– Tak ho pronajmeme a peníze si rozdělíme.
– Právě v tom je problém. Maminka byt ještě za života převedla na mě. Řekla, že mám dvě děti, a ty už prý žádné mít nebudeš. Nechtěla tě ranit, a tak ti nic neřekla.
Ukázala mi darovací smlouvu. Všechno bylo přesně tak, jak říkala…
Bylo mi hrozně. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem si nikdy nemyslela, že by v naší rodině mohlo být něco skrytého, nějaká nedůvěra. Rozplakala jsem se – ne kvůli bytu, ale kvůli tomu, jak se ke mně máma zachovala. Jako bych byla méně důležitá.
Sestra mi přesto nabídla peníze, ale odmítla jsem.
Neplakala jsem kvůli dědictví. Plakala jsem kvůli nespravedlnosti.