Vždy jsem byla pyšná na to, že jsem vychovala skvělého syna. Ale před třemi lety se v naší rodině stala hrozná tragédie, která mě přivedla k pochybnostem: Opravdu jsem vychovala dobrého a hodného člověka? Moje snacha zemřela při porodu. Můj vnuk zůstal bez matky. Můj syn nesl ztrátu své milované ženy tak těžce, že nechtěl vidět svého syna. Rodiče jeho manželky se od dítěte také vzdálili. A já jsem to nezvládla. Vzala jsem ho k sobě. Nevím, jestli dokážu být pro něj náhradními rodiči. Ale snažím se, jak nejlépe umím.
Můj syn se ke mně stal chladný. Nemůže mi odpustit, že jsem vzala dítě. Když se dívám na jeho chování, začínám pochybovat, jestli jsem skutečně vychovala dobrého, citlivého, laskavého a ušlechtilého člověka. Myslí si, že jsem ho zradila tím, že jsem vzala jeho syna k sobě. Možná má nějakou pravdu. Možná jsem neměla brát dítě. Možná jsem měla jako matka podpořit svého syna bez ohledu na to, co dělá. Ale když se dívám na tohoto nevinného tvorečka, chápu, že bych to nedokázala jinak. Jak bych mohla poslat tohle zázrak do dětského domova? Co ho tam čeká? Kým se stane? Jak se vyvine jeho osud? Tato otázka mě neustále trápí.
Byla jsem postavena před volbu: buď syn, nebo svědomí. A zvolila jsem druhou možnost. Nevím, jestli mě Bůh přijme nebo odsoudí za tento výběr. S obtížemi se starám o vnuka. Už nejsem tak mladá, jako když jsem vychovávala svého syna. Moje přítelkyně mi nabízí pomoc, pokud budu potřebovat, ale snažím se vše zvládat sama. Vnuk je klidný a poslušný chlapec. V tomto mi alespoň trochu štěstí přálo. Doufám, že vše zvládnu. A že on bude mít dobrý život.