„Myslela jsem si, že hraju ve filmu. Ale život neodpouští role, které nejsou upřímné…“
Vždycky jsem si připadala výjimečná. Přitažlivá, zajímavá, žádoucí. Lidé mě často nazývali kráskou a já si na to zvykla, jako by to byla samozřejmost. Muži se kolem mě točili odjakživa — s květinami, sliby a pohledy plnými touhy.
Ve dvaceti jedna jsem dokončila technikum a nastoupila do továrny. Právě tam jsem potkala Romana — mladého inženýra s chytrýma očima a klidným hlasem. Byl laskavý, pozorný a spolehlivý. To mě na začátku okouzlilo. Vzali jsme se, narodila se nám syn Slávek. Žili jsme jako většina mladých rodin — skromně, ale jistě.
Jenže uvnitř mi něco chybělo. Toužila jsem po lesku, šatech, parfému, špercích, dovolených u moře. Roman mi to nemohl dát. Mohl mi dát jen lásku… a klid.
A pak přišel Andrej. Byl to úplně jiný svět. Jeho styl, sebevědomí, peníze, dárky — úplně mi to zamotalo hlavu. Uměl mluvit krásně. Říkal mi, že si zasloužím víc, že život je příliš krátký na to, abych ho promarnila v šedi. A já mu uvěřila. Odešla jsem od manžela.
Roman jen mlčky řekl:
— Myslela jsi na syna?..
Slávek neřekl nic, jen se na mě podíval pohledem, který mi zůstal vypálený v paměti. Dospělým, tichým, zraněným pohledem. Ale já už se rozhodla.
S Andrejem jsme se přestěhovali do nové bytu. Měli jsme auto, kožichy, dovolené. Jeho otec, vysoce postavený funkcionář, nám zařizoval, co jsme chtěli. Cítila jsem se jako královna. Ale koruny padají z hlavy nejčastěji tehdy, když si je příliš pevně nasadíme.
Po čtyřech letech mi Andrej oznámil, že se zamiloval. Do jiné. Mladší.
— Ty jsi silná, zvládneš to, řekl, aniž by se mi podíval do očí.
— A prosím tě… opusť byt.
Zůstala jsem bez ničeho. Bez domova. Bez jistot. Bez sebevědomí. Vrátila jsem se k matce na vesnici. Tam, kde jsem nikdy nechtěla být.
Dnes jsem osamělá důchodkyně. Mou jedinou radostí je syn Slávek. Nezanevřel. Občas přijede s manželkou a vnoučaty. Objímá mě, drží mě za ruku, mlčí. A já někdy přemýšlím, jestli nebyl jediný muž, který mě opravdu miloval.
Drahé ženy… Pokud máte lásku — chraňte ji.
Zlomit ji lze během jediné chvíle.
Ale poskládat ji zpět? To už se většinou nedá.