Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla méněcenná. Měla jsem velmi dobrou a vysokou pozici ve firmě, vydělávala jsem víc než můj manžel – a nikoho to netrápilo. Rodina mého muže mě měla vždycky ráda. Jeho maminka si ode mě občas půjčila peníze do důchodu, ale nikdy je nevracela. Chápala jsem to – žít z jednoho důchodu není snadné. Brala jsem to jako drobnou pomoc.
O svátcích jsem se vždy snažila každému udělat radost – dávala jsem krásné, hodnotné dárky. Jeho rodičům, jeho sestře, všem. Ale teď jsem na mateřské. A i když manželova výplata nám teď na tři lidi stačí, moje peníze začaly ostatním chybět.
Každý rozhovor se točí kolem toho, kdy už konečně půjdu zpět do práce. Už když bylo naší dceři jen dva měsíce, volali mi z práce s tím, že by mi drželi místo, pokud se vrátím. Odmítla jsem. A tehdy se tchyně poprvé urazila:
„Mohla bys už nastoupit zpátky. Co když tvoje místo vezme někdo jiný?“
„Je jí teprve dva měsíce, kojím ji. Kam bych ji dala?“ odpověděla jsem.
„My bychom ji pohlídali, než se vrátíš,“ nabídla se tchyně.
Ale já jí svou dceru svěřit nechci. Neumí zacházet s novorozencem. Nedrží ji správně, její stisk je tvrdý. Vždycky mám pocit, že ji svírá silněji, než by měla.
Teď je naší dceři šest měsíců. A ty řeči o práci neustávají. Manželovi jsem jasně řekla, že doma zůstanu minimálně rok. Podpořil mě. Řekl, že doma budu tak dlouho, jak budu chtít. Pro mě teď práce není téma. Mám nový smysl života – jsem matkou a chci si to plně prožít.
Jenže rodina začala dávat dost nepříjemné narážky:
„To byly časy, když jsi pracovala. Oslavy měly jiný lesk – tvoje dárky vždycky udělaly ten pravý sváteční den.“
Po takových komentářích už i můj manžel ztratil trpělivost. Naše rodinné plány na oslavu Nového roku doma s celou širší rodinou vzal zpět. Prohlásil:
„Každý, kdo čeká, že od nás letos dostane dárek – ať na to rovnou zapomene. A jestli vám jde jen o to, ani nechoďte. Nový rok budeme slavit jen ve třech – já, moje žena a naše dcera.“
A tím byl rozhovor u konce.