„Tam, kde život začíná znovu“
Kdysi byla Věra Semjonovna porodní asistentkou. Kolik dětských křiků slyšela během svého života – to se nedá spočítat. Její ruce vítaly nový život a oči jí zářily, když rodiče poprvé objímali své děti.
Pomáhala všem… ale sobě pomoct nedokázala.
Po odchodu do důchodu jí zemřel manžel. Děti – kdysi byly, ale dávno zmizely ve svých životech a jiných městech. Nejprve žila skromně, pak těžce. Poslední úspory padly na operaci. Nájem přestala zvládat. Nejdřív jí pomáhala sousedka. Pak – už jen ticho. A jednoho dne se dveře za ní prostě zavřely.
Od té chvíle žila tam, kde lidé nežijí. Na lavičkách v parcích, u teplovodních trubek ve sklepích. Někdy v noclehárně. Někdy pod deštěm.
Ale i když se ocitla na ulici, Věra Semjonovna se nezlomila.
Stále říkala kolemjdoucím:
— Život je tvrdohlavý. I když spadneš, stejně tě jednou zvedne. Jen nelež moc dlouho.
Jednoho zimního dne uviděla dívku, jak pláče na zastávce. Přišla k ní:
— Co se děje, děvenko?
— Jsem těhotná. Mám strach. Jsem sama…
Věra ji objala.
— Už nejsi sama. Teď jsi maminka. A maminky – to je síla.
Začaly si povídat. Ukázalo se, že dívka pracuje v charitativní organizaci, ale sama nevěděla, komu důvěřovat. A tak si začaly navzájem pomáhat.
Dívka zařídila, aby se Věra dostala do přechodného domova. Potom do programu, kde senioři dostávají druhou šanci. Dali jí pokoj v domě se zahrádkou a bílými závěsy.
O měsíc později přišla dívka znovu. V náručí měla novorozeně.
— Pojmenovala jsem ji Věra. Po vás. Protože vy jste moje víra v život.
Dnes má Věra Semjonovna zase na sobě plášť. Ne v porodnici – ale na kurzu pro nastávající maminky, kde předává nejen vědomosti, ale i teplo.
Zase má domov. A v něm fotografie dětí. Ne svých, ale tak blízkých.
A každý večer říká sama sobě:
— Děkuju, živote. Že jsi na mě nezapomněl.