„Obraz dětství: Bratři, kteří se neviděli 67 let“
Jaroslav a Miroslav byli jednovaječná dvojčata, narozená v bouřlivých poválečných letech. Vyrůstali v malé vesničce na Vysočině, v domečku s jabloní před oknem a maminkou, kterou nade vše milovali. Jmenovala se Anežka – tichá, laskavá žena, jejíž ruce vždy voněly po chlebu a lněném semínku.
Když jim bylo pět let, tragédie navždy změnila jejich životy. Po smrti matky byli bratři rozděleni – Jaroslav skončil v dětském domově na severu Čech, Miroslava adoptoval starší pár z Moravy. Od té chvíle vedly jejich cesty zcela jinam. Nikdo nevěděl, kde ten druhý skončil. Přestože srdce občas napovědělo, že někde na světě chodí jeho druhá polovina, život plynul dál. Jaroslav se stal truhlářem, Miroslav učitelem literatury. Ani jeden z nich neměl vlastní rodinu.
Uteklo 67 let.
Jednoho letního dne Jaroslav navštívil malou galerii v Jihlavě, kde probíhala výstava starých venkovských obrazů. Mezi zaprášenými rámy jeho pohled náhle spočinul na jednom plátně. Obraz zachycoval mladou ženu se dvěma chlapci – jeden ji objímal kolem pasu, druhý seděl u jejích nohou. V tu chvíli se mu zastavilo srdce.
„To je ona… Anežka… a my…,“ zašeptal.
Na zadní straně obrazu bylo věnování:
„Pro Anežku a její sluníčka – Miroslava a Jaroslava. 1953“
S pomocí majitele galerie zjistil, že obraz pochází ze sbírky jistého Miroslava Svobody, bývalého učitele, který žil v Brně. Jaroslav věděl, že to nemůže být náhoda. Okamžitě se tam vydal.
Když zaklepal na dveře bytu v brněnském činžáku a otevřel mu muž s očima, které znal z vlastního dětství, oba dlouhou chvíli mlčeli.
„Ty jsi…?“
„Ano. Myslím, že jsem.“
Ticho přerušily slzy – ne smutku, ale úlevy. Po 67 letech se znovu našli. Dva bratři, které rozdělil osud, ale spojila vzpomínka zachycená na starém obraze.
Ten večer seděli u stolu, s obrazem matky mezi sebou, vzpomínali, vyprávěli příběhy a smáli se.
A oba věděli, že našli víc než bratra. Našli domov.