Jemné nitky osudu: Příběh, který začal procházkou a změnil život
Malý chlapeček se díval z okna a s nadějí se ptal:
— Babi, kdy půjdeme ven?
— Dnes je zima, Matěji, — odpověděla Anna Jiřina, jeho babička. — Půjdeme jindy. A navíc mám spoustu práce.
Anna Jiřina si přivydělávala doma — pletla na zakázku čepice, šály a rukavice. Teď potřebovala dokončit sadu — zákazník čekal. Ale Matěj nepřestával prosit.
— No dobrá, přesvědčil jsi mě, — usmála se. — Ale jen na chvilku, je tam zima.
Venku bylo prázdno, mráz štípal do tváří, a brzy se babička třásla zimou, zatímco Matěj běhal po hřišti, celý červený.
— Tak dost, Matěji, jdeme domů, ještě nastydneme.
Ale chlapec zaběhl do dětského labyrintu a ztichl. Anna ho volala, ale on neodpovídal. V srdci jí píchla úzkost.
— Matěji!
A pak tichý hlásek:
— Babi, tady je taška… a něco v ní píská.
Spěchala dovnitř. V plastovém tunelu stála sportovní taška. Otevřela ji — a ztuhla. Uvnitř bylo malé miminko, zabalené jen do tenké pleny. Tvářička rudá od zimy, rty se chvěly. Ruce se jí roztřásly.
— Proboha… — zašeptala, přitiskla dítě k sobě.
Zavolala záchranku a policii. Dítě odvezli do nemocnice. Anna s vnukem zůstali podat svědectví.
— Kdyby nebyl on, — ukázala na Matěje, — neslyšela bych nic.
Policista se podíval na chlapce a kývl:
— Výborně, kluku. Jen tak dál.
Anna nechápala, jak někdo může takhle opustit dítě. Policista jen pokrčil rameny:
— Dnes už nás nic nepřekvapí.
Druhý den zavolala do nemocnice, aby zjistila, jak se má dítě. Nechtěli jí nic říct:
— Kým jste pro dítě?
— Nikým. Jen… my s vnukem jsme ji včera našli.
— Ach, to jste byli vy… — hlas na druhém konci změkl. — Je to holčička. Jmenuje se Sofie. Má se dobře, jen lehké podchlazení, bude v pořádku.
Anna nemohla na tu holčičku přestat myslet. Další den s Matějem nakoupili potřebné věci — pleny, kojeneckou výživu — a vydali se do nemocnice. Přinesla ještě něco navíc — široký šedý šátek s jemným vzorem. Upletla ho kdysi „jen tak“, jako by tušila, že jednou někomu přinese štěstí.
— Ať jí přinese štěstí, — pošeptala, když jí ho přikrývala.
Uběhlo osmnáct let.
Anna Jiřina zestárla, ale stále byla čilá. Ten den pekla Matějův oblíbený koláč — slíbil, že přijede. Tvrdil, že má pro ni překvapení.
Dveře se otevřely. Vešel Matěj s dívkou.
— Babi, seznam se. To je Sofie. Milujeme se a chceme se vzít.
Anně se zastavilo srdce.
— Vítej v naší rodině, Sofie, — usmála se.
Dívka se zarděla, sundala kabát a začala odmotávat šálu… tu šálu. Šálu, kterou Anna kdysi darovala té opuštěné holčičce.
— To je krásná šála, — řekla Anna.
— Mám ji celý život. Nevím odkud, ale je pro mě výjimečná. Nosím ji jen výjimečně, pečlivě ji schovávám.
Anna poznala šálu okamžitě. Byl to ten dar z minulosti. Život spojil jejich osudy. Chlapec, který kdysi zachránil miminko, se do něj po letech zamiloval.
A tak se kruh uzavřel.