„Říkali tomu ‚Křest‘“ – Co se stalo sovětským vězeňkyním první den 👇 Pokračování najdete v komentářích Toto svědectví bylo zaznamenáno v roce 1997. Galina Sokolova vypráví svůj příběh přežití. Po 52 let o tom mlčela. Jmenuji se Galina Sokolova. Je mi 75 let a sedím ve svém malém pokoji v Petrohradu. Venku sněží, stejně jako v roce 1941. Po 52 let jsem mlčela. Neřekla jsem to manželovi, synovi ani sousedům. Ticho se stalo mou druhou kůží, brněním, které jsem si oblékla v den osvobození. Ale brnění opotřebuje, a vzpomínky začnou tížit víc než beton. Rozhodla jsem se promluvit teď, než nezůstane nikdo, kdo by si pamatuje pravdu. Pravdu nenajdete v učebnicích dějepisu, kde píší jen o strategiích a vítězstvích. Pravda je ve vůni bělidla, v ledové vodě na spálené kůži, a v okamžiku, kdy člověk přestane být člověkem přes noc. Toto není příběh hrdinky, ale vyznání přeživší, která se stále budí se svým vlastním křikem. Před válkou jsem byla obyčejná dívka. Žila jsem v Leningradu, studovala filologii a snila o tom, že budu učitelkou literatury. Milovala jsem básně Puškina a věřila, že krása zachrání svět. Jaká naivita! Můj život byl plný jednoduchých věcí — vůně čerstvého chleba z rohu ulice, skřípění tramvaje, smích mé nejlepší přítelkyně Iriny. Irina byla veselá, živá, s dlouhým červeným copy, na který byla pyšná. Plánovaly jsme léto, diskutovaly o chlapcích a knihách, aniž bychom tušily, že naše budoucnost byla někde v německém štábu vymazána černým inkoustem. Když začala válka, nechápaly jsme, že jde o konec našich životů. Myslely jsme si, že to brzy skončí, že naše armáda rychle zatlačí nepřítele. Pak přišly bombardování, hladomor, blokáda a nakonec nejstrašnější den — den, kdy jsme byly zajaty. Vzpomínám si jen na chaos, štěkot psů a cizí řeč, která mi trhala uši. Byly jsme shromážděny jako dobytek. Nikdo se neptal na jména. Přestaly jsme být lidmi v okamžiku, kdy nás tlačili do nákladních vagonů. Nikdy nezapomenu na tento vlak. Vagon byl přeplněný. Nebyl vzduch. Stály jsme tak těsně u sebe, že kdyby někdo zemřel, nespadl, ale stál dál, sevřen mezi živými. V rohu někdo sténal, někdo se modlil. Ale třetí den nastalo ticho. Ticho zoufalství. Směřovaly jsme do neznáma. Jídlo ani voda nebyly. Jen malé okno pod stropem, jímž sem tam pronikl paprsek světla. Dívala jsem se na něj a snažila se vzpomenout na své oblíbené básně, ale v hlavě byla prázdnota, jen strach. Irina byla vedle mě. Držela mě za ruku tak pevně, že mi ztuhly prsty. Šeptala, že vše bude dobré, že nás vezou do práce, že jsme mladé a silné. Snažila se přesvědčit samu sebe. Když vlak konečně zastavil, dveře se s rachotem otevřely. Ledový vzduch a křik se valily do vagonu. „Raus! Schnell! Rychle!“ Začali nás vyhazovat. Kdo nemohl chodit, byl tlačen pažemi pušek. Spadla jsem na nástupiště, oslepena reflektory. Všude kolem byl jen štěkot pasteveckých psů, černé uniformy a ostnatý drát táhnoucí se do nekonečna. Byla to Raven Sbruk. Tehdy jsme ještě toto jméno neznaly. Jen jsme věděly, že jsme v pekle. Proháněli nás branou. Zem byla špinavá a studená… 👇 Celé svědectví a pokračování najdete v komentářích

Než se svět obrátil vzhůru nohama, byla jsem obyčejná dívka. Žila jsem v Leningradě, studovala jsem na filologické fakultě a snila o tom, že se stanu učitelkou literatury. Milovala jsem Puškinovy básně a věřila, že krása spasí svět. Jak naivní jsem byla. Můj život byl plný jednoduchých, srozumitelných věcí.

Vůně čerstvého chleba z pekárny na rohu, vrzání tramvaje, smích mé nejlepší kamarádky Iriny. Irina byla úplně jiná – veselá, živá, s dlouhým zrzavým copem, na který byla nesmírně pyšná. Plánovaly jsme léto, probíraly kluky a hádaly se o knihy. Netušily jsme, že naše budoucnost už byla černým inkoustem přeškrtnuta na mapě v nějakém německém štábu.

Když začala válka, hned jsme nepochopily, že je to konec našich životů. Myslely jsme si, že to nebude trvat dlouho, že naše armáda nepřítele rychle zatlačí zpět. Pak ale přišlo bombardování, hlad, blokáda a potom ten nejstrašnější den. Den, kdy nás zajali. Nestalo se to ve městě, ale v oblasti, kam nás poslali kopat zákopy.

Ocítly jsme se v obklíčení. Pamatuji si jen chaos, štěkot psů a cizí řeč, která mi řezala uši jako nůž. Naháněli nás k sobě jako dobytek. Nikdo se neptal na jména. Přestaly jsme být lidmi ve chvíli, kdy nás natlačili do nákladních vagónů. Ten vlak nikdy nezapomenu. Vagón byl přeplněný k prasknutí.

Nedalo se dýchat. Stály jsme namačkané tak těsně, že když někdo zemřel, nespadl, ale zůstal stát, sevřený mezi živými těly. V koutě někdo sténal, někdo se modlil. Ale třetí den zavládlo ticho. Ticho zoufalství. Jely jsme do neznáma.

Nebylo jídlo ani voda. Jen malé zamřížované okénko těsně pod stropem, kterým občas pronikl paprsek světla. Dívala jsem se na ten paprsek a snažila se vybavit si řádky z oblíbených knih, ale v hlavě bylo prázdno, jen strach. Irina stála vedle mě. Držela mě za ruku tak silně, až mi prsty znecitlivěly.

Šeptala, že všechno bude v pořádku. Že nás vezou na práci, že jsme mladé a silné. Snažila se obelhat sama sebe. Když se vlak konečně zastavil, dveře se s rachotem otevřely. Do vagónu vtrhl ledový vzduch a křik. Raus, schnell, rychle! Začali nás vyhazovat ven. Ty, které nemohly chodit, zvedali pažbami pušek.

Spadla jsem na perón, oslepená reflektory. Všude kolem byl jen štěkot ovčáků, černé uniformy a ostnatý drát táhnoucí se do nekonečna. Byl to Ravensbrück. Ale tehdy jsme to jméno ještě neznaly. Jen jsme pochopily, že jsme v pekle. Hnali nás branou. Zem byla špinavá a studená.

Byly jsme vyčerpané cestou, hladové, špinavé. Ale to nejhorší teprve mělo přijít. Zavedli nás do dlouhé cihlové budovy. Stráže se smály a ukazovaly na nás prstem. Dozorkyně v bezchybně upravených uniformách se na nás dívaly s odporem, jako na hmyz, který je třeba rozdrtit. Přikázali nám, abychom se svlékly úplně, hned tam, v ledové místnosti, před mužskými vojáky.

Stud byl prvním nástrojem jejich mučení. Mladé dívky, dospělé ženy, staré ženy – všechny jsme musely svléknout oblečení, které bylo naší poslední ochranou, posledním poutem s domovem. Pamatuji si, jak se Irině třásly ruce, když rozepínala knoflíky. Tiše plakala. Slzy jí stékaly po špinavé tváři.

Snažila jsem se zakrýt rukama, ale dostala jsem bičem přes rameno. „Ruce dolů!“ zařval dozorce. Stály jsme nahé, třesoucí se zimou a hrůzou, zbavené všeho. Pak začal proces, který cynicky nazývali sanitací. My, které jsme přežily, si ho zapamatovaly jako křest.

Nejprve nás hrubě ostříhali tupými strojky, které nám vyrvávaly vlasy po chuchvalcích. Viděla jsem, jak Irinin zrzavý cop dopadl na mokrou betonovou podlahu. Spolu s vlasy jsme přišly o tvář. Staly jsme se stejnými, šedými bytostmi bez pohlaví a věku. Když jsem si přejela rukou po holé hlavě, cítila jsem, že Galina, která milovala poezii, zemřela. Zůstala jen těla. Ale to byl teprve začátek.

Pak nás hnali dál do sprch. Myslely jsme, že poteče voda. Byly jsme tak žíznivé, tak dychtivé smýt špínu z vagónů. Ale to, co se na nás spustilo, nebyla voda. Byla to žíravá chemická tekutina. Nevím přesně, co to bylo. Nějaký dezinfekční roztok, možná směs chlóru a kyseliny, ale ten pocit si pamatuji.

Jakmile se tekutina dotkla kůže, bylo to, jako by mě pohltily plameny. Nesnesitelně to pálilo. Tělo, pokryté odřeninami, ranami od bití a štípanci od hmyzu z vlaku, vzplálo bolestí. Dezinfekce se dostala do očí, nosu i úst. Vzduch byl plný dusivého chemického zápachu, ze kterého se mi zvedal žaludek.

Všude kolem byl křik. Ženy si zakrývaly obličeje, ale stráže nás polévaly hadicemi a srážely na zem. „Je to pro vaše dobro, ruská prasata,“ křičeli. Klesla jsem na kolena a zakryla si oči. Tekutina mi stékala po zádech a měla jsem pocit, že mi strhávají kůži.

Slyšela jsem někde poblíž Irinu, jak křičí. Dusila se. Měla astma, o kterém tady nikdo nevěděl a nikoho to nezajímalo. Snažila jsem se v té chemické mlze nahmatat její ruku, ale nenašla jsem ji. Podlaha byla kluzká. A právě v tu chvíli jsem skrz závoj slz a bolesti vzhlédla. Ve dveřích stál německý důstojník.

Nekřičel ani se nesmál jako ostatní. Jen stál a díval se. Byl vysoký, v dokonale padnoucí uniformě. Jeho tvář byla nečitelná. Byl to Karl Hoffmann. Tehdy jsem jeho jméno ještě neznala. Viděla jsem jen jeho oči. Dívaly se přímo na mě. Nebyla v nich ta sadistická radost, kterou jsem viděla u ostatních.

Bylo v nich něco jiného: chladná zvědavost, nebo možná okamžité zmatení. Já – nahá, holohlavá, svíjející se bolestí na podlaze. A on – rozhodčí osudů v čistých botách. Naše pohledy se setkaly na zlomek vteřiny. Neodvrátila jsem zrak. Nevím, odkud se ve mně vzala ta troufalost nebo zoufalství. Dívala jsem se na něj skrz bolest, jako bych se ptala: „Vidíš ve mně člověka, nebo jen maso?“ Lehce se zamračil a otočil se, opustil místnost.

Tato chemická sprcha trvala, zdálo se, věčnost, i když to bylo nejspíš jen deset minut. Když se „voda“, jestli se to tak dá nazvat, zastavila, zůstaly jsme tam stát, mokré, páchnoucí lékárnou a smrtí. Kůže pálila jako oheň. Byla rudá a zanícená. Oči mi slzely tak, že svět byl rozmazaný.

Nedali nám ručníky. Hodili nám hadry – pruhované šaty, hrubé a pichlavé, mnohé se stopami krve po předchozích majitelkách. Oblečení bylo vlhké a studené. Když jsem si ten cizí hadr přetahovala přes sebe, cítila jsem, jak drsná látka dře spálenou kůži. Každý pohyb bolel, ale musely jsme se oblékat rychle. Ty, které váhaly, byly bity.

Místo bot nám dali dřeváky. Nedalo se v nich chodit. Při každém kroku dřely nohy do krve. Pak začala registrace. To byla poslední fáze naší proměny v nic. Stály jsme ve frontě, třesoucí se zimou, zatímco úředník zapisoval naše údaje do tlusté knihy. Jméno? Galina.

Povolání: studentka. Ušklíbl se a napsal si něco po svém. Dostala jsem číslo 54 208. Přikázali mi, abych si ho zapamatovala v němčině. Od té chvíle jsem musela reagovat jen na tyto zvuky. Když nezareaguji, zabijí mě. Galina Sokolovová zůstala za branami tábora v minulosti. Tady byla jen 54 208. Irina dostala číslo hned vedle mého.